Černej kocour (LSD)

Černej kocour

V Nadějkově bylo sehráno U Jandů 14.6. 2014

souborem LSD Tatrmani

Tento patetický akdáhop volně podle textu z „Amazonského foliantu“  a  „Sort katu“ napsal a loutky pro něj vyřezal Josef Brůček.

Režii měl Jan Brůček .  

Při archeologických vykopávkách v suché studni na dně Amazonského veletoku vyzvedl Mistr Z.W.Fixley foliant (knihu velkého formátu), který obsahoval mimo mnohých filozofických textů, i „Akdáhop“ s nepřeložitelným názvem. Antropoložka Juliet Bernást koncem předminulého století objevila totožný text  v Dánské lidové knihovně pod názvem “Sort kat“, česky „Černý kocour“.
 

Soubor LSD Tatrmani (Loutkové Sudoměřické Divadlo Tatrmani) je tentokráte složen z občanů šesti význačných obcí České republiky: České Budějovice, Hlavatce, Komárov, Lišky, Nadějkov, Sudoměřice nad Bechyní: Jana Boháčová, Jan Brůček, Josef Brůček, Martina Svobodová, Zdeněk Černý, Jaromír Dolanský, Stanislav Houdek, Štěpán Ondřich, Mirek Zelenka, Milan Vöröš.

Poděkování Víťovi Marčíkovi za oblečení konstrukce divadla

V Nadějkově se hrálo o pouti a navíc byly tento den dva fotbaly a svatba Ondry Hulana. Takže nám obecenstva přišlo málo, asi jen 30.

2.7. 2014 se hrál Černej kocour na 63. Loutkářské Chrudimi.

Zde je to, co se o tom psalo ve Zpravodaji č. 4:

Černej kocour

Loutkové sudoměřické divadlo Tatrmani, Sudoměřice u Bechyně

Velké téma v době absence tématu

V našem současném loutkovém divadle není příliš mnoho inscenací, z nichž je cítit bytostná potřeba podělit se o hluboké, nadčasové, lidské téma, navíc uchopené se vší vážností, nečinící si ambice diváky při představení ještě taky trochu pobavit. Sudoměřičtí Tatrmani měli už poněkolikáté sílu (a možná i odvahu) se do takové tvorby pustit v příběhu nazvaném Černej kocour. Zvolili si k tomu tentokrát přísně iluzivní prostředky marionetového loutkového divadla a vybudovali pro ně dvě kukátková jeviště. V prvním je usazena jakási záhadná postava, zpoza níž se vynořují plošné loutky promlouvající k hlavnímu hrdinovi, který se rozhodl jít a zabít zlo. Jeho úmysl ani trochu nenahlodá varování, že od vítězství je už jen kousek k moci a odtud jen krůček ke zlu.

Ve chvíli, kdy je varování vysloveno, je jasné, že se bude hrát příběh „o cestě do pekla, která je lemována dobrými úmysly“.

Přestože téma bylo souborem traktováno dosti tezovitě a hrdina byl už na počátku představení charakterizován jako nekompromisní potírač zla, který se rád zaštiťuje „myšlenkou čistou“, je nutné inscenátorům přiznat funkční loutkářské zpracování jednotlivých scén, při nichž se vymítá vše špatné: od boje se šermíři zla, který je zesílen skutečně uťatými hlavami, přes zabití obludy rozpolcením její hlavy a zardoušení malého, právě vylíhnutého dráčka, až po setnutí hlavy vlastnímu koni, který byl rytíři celou dobu dobrým průvodcem.

Když už se hlavní hrdina blíží k vrcholu a při heroickém výponu s cílem zabít skutečné zlo vypíchne oko sám sobě, prozře a pochopí, že on sám je zlem. Jediným východiskem se pro něj stane černý kocour, který ho celou cestu sledoval a teď ho vede zpátky kolem hlav všech jeho obětí, aby se rytíř postavil do zástupu bojovníků za dobrou věc, kteří už před ním absolvovali tutéž cestu od vítězství přes moc až ke zlu a získali totožnou zkušenost.

Atmosféře příběhu velmi slušely dřevěné hrubě řezbované loutky. Jejich nahota působila jako symbol univerzálnosti: za jednotlivé postavy si divák mohl dosadit kohokoli. Ať už je možné mít k inscenaci jako celku nejrůznější výhrady, je důležité podtrhnout, že Tatrmani nabídli podstatný příběh, který je rozhodně podnětem k mnoha (i nedivadelním) úvahám.

Zuzana Vojtíšková

Chrudimské divadlo světa

Skoro mě mrzí, že letošní Chrudim neabsolvuji jako dětský divák: včas bych se dozvěděl takové podstatné věci o životě, jako třeba že největším padouchům všechno projde, když jsou jen trochu roztomilí (Z tajného deníku Smolíčka Pé), že ne všechny příběhy mají šťastný konec (Jo, náš Jonáš), případně, že ne všechny příběhy mají konec (Kráska v dřevě spící I.).

To všechno ovšem bledne ve srovnání s nelichotivou zprávou o lidském snažení a zaslepenosti v zájmu dobré věci, jak ji podávají Josef a Jan Brůčkovi coby autor a režisér sudoměřické inscenace Černej kocour. Je to inscenace, která trochu klame tělem: na jednu stranu vytrvale okouzluje svou propracovanou výtvarnou stránkou a loutkářskými nápady, na druhou stranu v záměrně povlovném tempu předkládá příběh, jehož směřování člověk rozkryje až po jistém čase a který se několikrát vydá ne zcela očekávatelnou cestou.

Asi není tak docela snadné na specifický způsob vyprávění této podívané přistoupit, ale mně se to povedlo, a divácký zážitek jsem si odnesl nesmírně silný. Na rozdíl od řady jiných bodů chrudimského programu tu mám navíc dojem, že v celé inscenaci je použití loutek odůvodněné, a to i v těch scénách, které stojí na slovu: skvělý je třeba pomalý a primárně konverzační rámec hry, kde loutka „davu na lavičce“ poskytuje skvělou groteskní metaforu věčného opakování příběhu idealisty. Tak trochu to podle mě přestává fungovat jedinkrát: při závěrečném monologu hlavního (anti)hrdiny se najednou příliš mnoha zatěžkanými slovy osvětlují myšlenkové pochody, které by stačilo letmo naznačit. Anebo je jeho velkohubé prozření míněno ironicky? Pak by ovšem neškodilo přidat trochu viditelnější nadsázky. I když i takhle to vlastně s touhle divácky nesnadnou (a i díky tomu mimořádnou) inscenací souzní.

Michal Zahálka

Pokládám otázky a hledám odpovědi - rozhovor s Pepou Brůčkem

Doprovázím Pepu Brůčka do hospody. Zastihl jsem ho

v bujaré náladě a hned, jak jsem zapnul diktafon, vzal to

Pepa do vlastních rukou.

PB: Jak se jmenuješ? Josef Brůček. Narodil jsem se roku

1944, 4. března.

Když už jsi takhle začal, zeptal by ses sám sebe ještě na

něco?

Proč děláš loutkové divadlo? Je to nejlepší způsob jak hledat odpovědi

na otázky, které se loutkovým divadlem dají pokládat.

Jak prožíváš svůj návrat na chrudimské jeviště po tolika

letech?

Je to šílené, ale je to fantazie. Je to úžasné z toho důvodu, že

v souboru se sešlo několik lidí z různých jihočeských vesnic

(starostové, podnikatel, úřednice, učitel, voják, ředitel kulturního

domu, student). Pracovat s takovými lidmi je fantastické.

Jaká byla jejich zkušenost s divadlem.

Několik lidí už s loutkami pracovalo, ale většina z nich dostala

do rukou loutku poprvé.

Hlavní slovo v inscenaci má loutka. Proč? A proč iluzivní

způsob loutkoherectví?

Kdysi dávno jsem byl postrčen Honzou Dvořákem a snažil

jsem se hledat otázky a odpovědí pomocí předmětů. Mnozí

tento způsob loutkoherectví příliš nepřijali. Vždycky jsem

toužil pokusit se s klasickou loutkou položit otázku, popřípadě

hledat odpověď. Poprvé jsem se o to pokusil u inscenace

Zachraňte vojína Kuřátko. Nyní s velkými mezerami a dírami

jsem se o to pokusil. Téma mi leželo v hlavě přes deset let.

Různě se to měnilo z pohádky byla chvíli (zasekne se) eeee,

hmmm, aeee… Co to bylo? Eeee…. Já jsem vožralej. Aaaaa…

(A pokračuje dál) Chvíli to byla absurdní věc, groteska a tak

dále. Mám podezření, že během těch let co jsem nad tím

přemýšlel, se to tam všechno nashromáždilo a v inscenaci

zůstalo od každého něco, a proto to není čistý tvar.

Když ti řeknu Tatrmani, co se ti vybaví?

Kdysi jsem dělal rodinné divadlo se svými syny. Potom jsem

dělal dětské divadlo, protože jsem pracoval s dětmi z naší

vesnice. Dál jsem dělal studentské divadlo. Pořád jsem s nimi

hledal další otázky a odpovědi. Hledám pomoc od lidí, kteří

jsou tvořiví. Kurvafix a ono se to vede. No, není to radost.

Loučím se s Pepou, ten mě ještě zarazí a ukazuje na plot:

„Vidíš toho, kosa. Sakra, to by byla loutka.“

Co dodat, má to loutkářství zkrátka pod kůží.

ptal se TojToj